Dovolím si touto cestou reagovat na názor, který propagují někteří sušičtí zastupitelé o tom, co je z hlediska etického a pedagogického vhodné pro umístění žáků z praktické školy. Kdosi v Sušici totiž přišel s myšlenkou, že škola vedle hřbitova je „katastrofou" a případné umístění „postižených dětí" do prostředí velké školy by bylo „týráním". A jako papoušci reprodukují tento názor ostatní, bohužel včetně čelních představitelů našeho města a sušického školství.

Ve skutečnosti je patologické právě takové smýšlení, které chce děti z praktických škol ghettoizovat a vyloučit z kolektivu ostatních dětí. Jaké pro to máte argumenty, vážení? Potenciální hrozbu šikany? A nebylo by vhodnější řešit šikanu a ne předcházet tomuto problému segregací – „postižené" do jedné školy, „normální" do druhé?!

Kde se vzala myšlenka, že je nutné děti ochránit před kontaktem se smrtí, která je nedílnou a přirozenou součástí našich životů? V dobách minulých děti ještě věřily na Ježíška, ale už věděly, že život je konečný a že hřbitov je místo posledního odpočinku. Pohřební písně patřily k lidovým a byly součástí kulturního povědomí.
Co přesně vám na sousedství těchto dvou „institucí" připadá nevhodné? Skutečnost, že se mladí lidé setkávají s truchlícími? Že vidí rakev? Že jsou svědky rituálu pohřbívání? Že slyší pláč? A to, že jsou tyto věci v mnohem syrovější a dramatičtější podobě součástí běžně přístupných filmů, nevadí?

Oba výše zmíněné postoje některých dospělých jsou snahou izolovat děti od reálného světa. Důvodem této izolace není snaha ochránit děti – protože se nejedná o reálná nebezpečí a rizika. Důvodem je naše neschopnost či pohodlnost tyto situace dětem vysvětlit. Jistě. Pokud se v nich sami neorientujeme, pak nám není příjemné, aby do takových situací vstupovaly naše děti. Uvědomme si, že chyba není ve hřbitově, ani ve velké škole či šikaně. Chyba je v nás, že se bojíme naše děti vychovávat a vzdělávat k otevřenosti.